Je nefér. Je nekompromisní. Je těžká jako prase. Má vysoký nasírací faktor. Ale je taky úžasně vypíglovaná, malý technický zázrak. Její obrovskou smůlou bylo, že přišla pozdě.


V roce 1997 se objevila Enemy: Tempest of violence od firmy Anachronia v distribuci. Krásná veliká krabice, od švýcarských autorů. V němčině a angličtině. A – v podstatě propadák. Byly tři roky po krachu firmy Commodore a Amiga přestala táhnout. Lidi hru nekupovali. Jakým nákladem vyšla je mi neznámo, ale dnes je velice vzácná a sehnat jí byl skutečně tvrdý oříšek. O pár let později jí autoři uvolnili jako freeware a je pro ní k dispozici i WHD Load installer. A protože se stalo něco neuvěřitelného – před pár dny se objevilo demo na pokračování Enemy 2: Missing in Action, trochu vám svět Enemyho přiblížím.


Story není podstatná, jde o válku lidí a jakýchsi vesmírných ještěrů. My hrajeme za lidi a naším úkolem je vykydlit nějakou vesmírnou loď, osvobodit semtam rukojmí, občas zdrhnout před nějakou autodestrukcí a podobně, prostě rutinní práce hráče her. To všechno v 2D labyrintu viděném z boku a v jednom nebo dvou hráčích, hrajících najednou.

První co je nutné říct je, že hra se trochu mění každým hraním. Ne tak levely samotné, jako třeba rozmístění předmětů. Čili nelze spoléhat na to, že najdete munici tam, kde byla minule. Je ale hezké, že pokud se karty skutečně zamíchaly, dostanete to na začátku úrovně vědět malou informační ikonou. No nazdar, to nám to začíná pěkně.


Nepřátelské potvory vás vidí. Když k nim jdete přímo zepředu, tak po vás hned střílejí. Když k nim přicházíte zezadu, jste ve výhodě, protože vás zaregistrují až v poměrně malé blízkosti. Ale průšvih je, že ony vás také slyší! Čili běháním a zuřivou palbou na sebe akorát upoutáte pozornost, což má za následek prozrazení a riziko že vás jinak netečný ještěr sejme. Jenže hra je na čas a rozhodně se celou dobu nedá pomalu plížit. Semtam se stane třeba to, že vás sviňák uslyší běžet v sousední místnosti a začne vás pronásledovat, přičemž jste tou místností předtím desetkrát jen prošli a zůstával v klidu. Někdy vznikají opravdu nečekané situace, jednou se mi dokonce stalo, že ještěr pode mnou byl zřejmě hluchý, protože jsem si z plošiny nad ním beztrestně střílel z brokárny, jenže ouha – jedna nábojnice spadla dolů přímo před něj, což ho probralo, kouknul se nahoru a ustřelil mi hlavu. Neskutečné!

​
​​​Ovládání je strašně podivné. Joyem do stran se chodí, joyem nahoru se míří. Ale joyem šikmo dolů se skáče do dálky a joyem šikmo nahoru se skáče do výšky, navíc když při běhu podržíte joy dolů, tak děláte řadu dlouhých skoků, kdežto když při běhu podržíte joy nahoru, tak běžíte tak dlouho, dokud nenarazíte na vyskočitelnou plošinku a pak hrdina vyskočí. Když dvakrát cuknete joyem dolů, hrdina se skrčí, když nahoru a pak dolů, vymění si zbraň a tak dále. Umí i takové parádičky jako skluz v běhu. Strašně špatně se to popisuje, musí se to zkusit. Chtělo by to ovládání pro vícetlačítkový pad. Ale přestože zezačátku je obtížné si na ovládání zvyknout, při troše tréninku se dá série běhů a skoků sestavit z několika málo pohybů joystickem.


Hudba se mění v závislosti na tom, co se ve hře děje. Když se děje málo, hraje normální background music. Když vás začne někdo pronásledovat, hraje adrenalinový song. Když spustíte nějaký odpočet, hudba se opět změní.

Občas je potřeba zachránit nějakého toho spřízněného ksichta. Když už k němu čoek dojde a osvobodí ho, tak dotyčný NPC ho následuje s tím, že kopíruje se zpožděním všechny hráčovy pohyby, tzn. utíká, chodí a skáče kde má. Jenže to není všecko. Hra je o pořádný krok dál, a tak je možné zachráněnému rukojmímu nebo vězni na útěku i dávat povely – rukou mu můžem ukazovat kam má jít a kam skočit, který výtah má použít, případně že má zůstat stát v místnosti. Když je před propastí, která by ho pádem zabila, tak před ní zakroutí hlavou, což je i někdy pro další postup levelem rozhodující. Když je skupinka pod palbou, civilisti se občas krčí a kryjí se před kulkami, v tom případě plní příkazy pomaleji. Když je palba hustá, nezřídka zpanikaří a přestanou poslouchat.


Pasti. Ty jsou tu všude. Jsou svinské, nepředvídatelné, neodhadnutelné. Každý level je potřeba obrazovku po obrazovce se naučit. Je to jako za starých osmibitových časů, kdy jste taky nedostávali jako dneska všecko zadarmo. Zapomeňte na improvizaci, že se „nějak prostřílíte“. Ani náhodou. Hra si bere za vzor takové klasiky, jakými jsou Flashback a Prince of Persia a přidává k nim o sto procent větší obtížnost. Běžíte a najednou se pod vámi bez varování otevře propadlo, vysune smrtící kanón, vysype rota ještěrů, cokoliv. Pokud to nečekáte, šance na přežití neexistuje. Pokud to čekáte, znamená to, že jste tuhle pasáž už hráli. A pokud to čekáte a nepřežijete to, znamená to že to hrajete špatným způsobem a je potřeba najít jiné řešení. V praxi to znamená, že každou úroveň budete hrát mockrát, až do úplného zblbnutí, nakonec jí uděláte a odměnou vám bude sladký password a vědomí, že tenhle zapráskaný level máte konečně za sebou a už ho, jak si odpřísáhnete, nikdy v životě hrát nebudete.

Hodněkrát se vám stane, že se octnete ve slepé uličce a už to vypadá, že se prostě žádným způsobem nedá dostat dál. A tady přijde k užitku úžasný systém nápověd, schovaný pod klávesou Help. Když už se vám totiž něco takového stane, a autoři předpokládali, že jste na místě, kde byste si zasloužili napovědět, tak po zmáčknutí helpu se objeví ikonka, která vám naťukne jak z bryndy ven. Může vám třeba říct, že klíčem k dalšímu postupu je pořádně se podívat kolem sebe a hledat nějaký detail, nebo že je potřeba šikovnost s joystickem, případně že řešení situace se nachází v jiné předchozí místnosti. Někdy vám napoví, že bez násilí to nepůjde, že je potřeba nastražit past, že je potřeba použít objekt, že.... Nápověda zdaleka není k dispozici pro většinu lokací, ale když už skutečně nevíte jak dál, stisknutím Help vás to často trkne. Když už jste to skutečně posrali takovým způsobem, že vyřešit level není možné, objeví se symbol ruky s palcem dolů a musí se začít znovu a lépe.