Zdar borci.
Kde začít. Jednou táta přestal chodit domů z práce. Nakonec z něj vypadlo, že si pořídili ve firmě nové počítače, a ajťák jim tam nainstaloval i nějaké hry. Hlavně Doom. Jeho pozdní návraty mohly být nadále tolerovány, pokud tam s sebou každé sobotní dopoledne vezme mě a bráchu, a máma si od nás odpočine.
Tam jsme propadli Doomu a dalším gameskám, a pořízení domácího elektronického svatostánku se zdálo nezbytným vyústěním. Na plnotučný comp však nebyly v rozpočtu peníze. Nicméně kromě tátovo práce jsme chodili zevlit do jakéhosi počítačového kvelbu v Plzni ve sklepě u náměstí, a když už se prodavač nemohl dívat jak tam hodinu toporně stojíme a slintáme nad všemi těmi mašinami a hrami, odkašlal si:
„Vím o něčem, chlapci, co by vám mohlo pomoci. Dají se na tom hrát hry, a nemusíte kupovat monitor, stačí vám televize.“
A vytáhl zpod pultu krabici se zažloutlou Amigou 500! Otec zajásal nad nažranou kozou a celým vlkem, sáhl do kapcy, a Amiga byla naše! Aby se neřeklo, museli jsme si na ní počkat na vánoce, kteroužto dobu jsme vyplnili zevrubným studiem starých Excaliburů a Amiga News.
No a pak stačilo odepsat na pár inzerátů slibujících seznam her oproti obálce se známkou, a už se jelo.
Těžko popsat ty krásné chvíle, které jsem strávil u Turricana 2, Chaos Engine, Crazy Cars 3, Dungeon mastera a dalších klasických pecek! Výborné bylo i hraní Cytadely v okně 3x2 cm, a kreativní pokusy v Deluxe Paintu a AMOS basicu.
Nemá ale cenu si nic nemalouvat. Svět Amigy byl tou dobou ve stavu, jako wehrmacht v roce 1945. Nové tajné zbraně nakonec také nepřišly. V mém okolí nikdo Amigu neměl a vesměs ani netušil, co to je. Pokud se mezi vrstevníky našel nějaký komp po starších sourozencích, byl to gumák nebo C64, a když se kupoval nový stroj, podmínka byla, aby na tom mohl fotr dělat do práce a děti do školy, takže PC. I u nás se nakonec zabydlelo nějaké to Pentium 120, a Amiga putovala zpátky do krabice a nakonec do světa.
Nicméně nějak ve mně ten rok strávený ve společnosti zažloutlé krásky zasekl drápek. I na PC jsem se rád vracel ke gameskám známým z Amigy. Omezení MS DOSu a i Windows 95 mi občas vyluzovaly hořkosladký škleb ve tváři. Nebyla ta Amiga vlastně v mnohém lepší? Nějaké tvoření pak už s nástroji v té době na PC běžnými mi už vůbec nešlo. Raději jsem si hrál s WinUAE, a objevoval pecky tenkrát na pětikuli nemyslitelné, jako Alien Breed 3D, Gloom, Banshee a další.
Asi holt platí, jednou Amigista, vždycky Amigista. Byly to takové záchvaty. V jednom jsem kamarádovi, co chtěl dělat na kompu muziku, našel nějaký původně amigácký tracker, a dali jsme na něm dohromady pár písniček. V dalším jsem si začal psát s nějakým borcem z Polska, co dělal linuxový port Cytadely, a přispěl jsem špetkou českého překladu. Jednou jsem si dokonce i Amigu koupil – dvanáctistovku s harddiskem a vybledlým monitorem, bratru asi za 1500,- … když přestala fungovat, zcela nepietně putovala do elektrošrotu. Dodnes se za to stydím.
Pak přišel rok tuším 2015 nebo 16, a já shlížel na svůj ztroskotaný život. Manželství spělo k nezvratné záhubě, podnikání se potácelo mezi šílenstvím a exekucí, a asi nejzábavnější co se dalo dělat bylo zavřít se ve sklepě, vypít láhev myslivce, a v emulátoru začít kreslit sprity v DP a programovat v ámosu svoji Velkou Amigáckou Hru. Jako nějakou poctu Lovecraftovi vymyslel můj ožralý mozek one man developer firmu Blackgoat Software – odtud moje přezdívka. Střízlivý dnes popravdě nevím, proč, stejně jako už nedokážu pochopit kód té hry.
Touha po nějakém lepším světě mne vedla k návštěvě první Old School party, a i když jsem se tam plácal jako outsider s notebookem nebo s nějakým raspberry pí, a spíš chlastal a kouřil vodní dýmku, celkově mne to tak nějak inspirovalo, a když se můj život opět zlepšil, nedalo se jinak.
A tak na parkovišti před budovou jakési kontrarozvědky v Praze proběhla jistá transakce, při které jsem se stal opět šťastným majitelem Amigy 1200, teď už vybavené 8 MB fast ram a hlavně CF kartou plnou skvělých gamesek.
„Tohle je naše nová Amiga, lásko.“ řekl jsem přítelkyni. „Bude s námi bydlet a budeme se mít rádi. Pokud nechápeš, neboj. V létě se mnou pojedeš na Old School párty, a tam budeš zasvěcena.“
Ta dobrá žena zvládla párty dokonce dvě nebo tři, stejně jako občasný pohled na šílence, co připojil tu divnou klávesnici k LCD televizi, a hýká štěstím, když se na obrazovce objeví panáček metající lasery všude kolem sebe. Jednoho dne si však uvědomila, že mám ten stroj asi raději než ji, a my tak skončili v dešti na ulici.
Ale nevzdali jsme se. A po různých peripetiích se náš život opět ustálil v oáze rodinné pohody, a milé dvanáctistovce přibyla dokonce sestřička! To jsme cestou z hospody s kámošem v noci u kontejnerů na zasněženém chodníku našli vyhozenou Amigu 500, která vzata do tepla jeho bytu nabootovala na první dobrou! Nyní máme i další přírůstek, z Polska nám přivezl kurýr krásnou CD32, která je momentálně na zotavovacím pobytu u jednoho hodného recapového pána.
A hlavně jsou tu ty krásné párty, kde se ve vynikající společnosti hodně hrajou ty staré hry a chlastá! Musím říct, že mě Amiga baví stále více. Vidím se jako typický případ syndromu pozdního Amigisty: takřka instantně jsem měl přístup k nejlepším peckám, ať už od pirátů, nebo v emulátorech. Nad mnohými staršími klasikami s horší grafikou nebo obtížně hratelnými vícedisketovými hrami jsem ohrnul nos, a teprve nyní, na originálním hardware, si vychutnávám jejich kouzlo. Sotva se dnes vrátím ke hře z pécéčkové éry, nakonec mě přestal bavit i ten Doom, ale amigácké pařby všech žánrů mne dokážou uchvátit i nyní, a musím hrát, dokud je nedohraju. Z poslední doby jsem neuvěřitelně ulítával na strategiích, jako je Syndicate, Megalomania, nebo History Line. No, a třeba přijde i čas, někdy na důchod to vidím, a já oživím slávu Blackgoat software, a dokončím svou Velkou Amigáckou Hru.
Nedávno jsem někam šel se ženou, a míjeli jsme nějakou skupinu divnolidí.
„To jsou přesně ty typy zmrdů, co zejména nemůžu vystát.“ procedil jsem mezi zuby.
„To vidím. Ale hlavně, že to nejsou Ataristi.“ odpověděla, a dodala „A děsí mě, že po roce soužití s tebou chápu, co jsem teď řekla.“
Kde začít. Jednou táta přestal chodit domů z práce. Nakonec z něj vypadlo, že si pořídili ve firmě nové počítače, a ajťák jim tam nainstaloval i nějaké hry. Hlavně Doom. Jeho pozdní návraty mohly být nadále tolerovány, pokud tam s sebou každé sobotní dopoledne vezme mě a bráchu, a máma si od nás odpočine.
Tam jsme propadli Doomu a dalším gameskám, a pořízení domácího elektronického svatostánku se zdálo nezbytným vyústěním. Na plnotučný comp však nebyly v rozpočtu peníze. Nicméně kromě tátovo práce jsme chodili zevlit do jakéhosi počítačového kvelbu v Plzni ve sklepě u náměstí, a když už se prodavač nemohl dívat jak tam hodinu toporně stojíme a slintáme nad všemi těmi mašinami a hrami, odkašlal si:
„Vím o něčem, chlapci, co by vám mohlo pomoci. Dají se na tom hrát hry, a nemusíte kupovat monitor, stačí vám televize.“
A vytáhl zpod pultu krabici se zažloutlou Amigou 500! Otec zajásal nad nažranou kozou a celým vlkem, sáhl do kapcy, a Amiga byla naše! Aby se neřeklo, museli jsme si na ní počkat na vánoce, kteroužto dobu jsme vyplnili zevrubným studiem starých Excaliburů a Amiga News.
No a pak stačilo odepsat na pár inzerátů slibujících seznam her oproti obálce se známkou, a už se jelo.
Těžko popsat ty krásné chvíle, které jsem strávil u Turricana 2, Chaos Engine, Crazy Cars 3, Dungeon mastera a dalších klasických pecek! Výborné bylo i hraní Cytadely v okně 3x2 cm, a kreativní pokusy v Deluxe Paintu a AMOS basicu.
Nemá ale cenu si nic nemalouvat. Svět Amigy byl tou dobou ve stavu, jako wehrmacht v roce 1945. Nové tajné zbraně nakonec také nepřišly. V mém okolí nikdo Amigu neměl a vesměs ani netušil, co to je. Pokud se mezi vrstevníky našel nějaký komp po starších sourozencích, byl to gumák nebo C64, a když se kupoval nový stroj, podmínka byla, aby na tom mohl fotr dělat do práce a děti do školy, takže PC. I u nás se nakonec zabydlelo nějaké to Pentium 120, a Amiga putovala zpátky do krabice a nakonec do světa.
Nicméně nějak ve mně ten rok strávený ve společnosti zažloutlé krásky zasekl drápek. I na PC jsem se rád vracel ke gameskám známým z Amigy. Omezení MS DOSu a i Windows 95 mi občas vyluzovaly hořkosladký škleb ve tváři. Nebyla ta Amiga vlastně v mnohém lepší? Nějaké tvoření pak už s nástroji v té době na PC běžnými mi už vůbec nešlo. Raději jsem si hrál s WinUAE, a objevoval pecky tenkrát na pětikuli nemyslitelné, jako Alien Breed 3D, Gloom, Banshee a další.
Asi holt platí, jednou Amigista, vždycky Amigista. Byly to takové záchvaty. V jednom jsem kamarádovi, co chtěl dělat na kompu muziku, našel nějaký původně amigácký tracker, a dali jsme na něm dohromady pár písniček. V dalším jsem si začal psát s nějakým borcem z Polska, co dělal linuxový port Cytadely, a přispěl jsem špetkou českého překladu. Jednou jsem si dokonce i Amigu koupil – dvanáctistovku s harddiskem a vybledlým monitorem, bratru asi za 1500,- … když přestala fungovat, zcela nepietně putovala do elektrošrotu. Dodnes se za to stydím.
Pak přišel rok tuším 2015 nebo 16, a já shlížel na svůj ztroskotaný život. Manželství spělo k nezvratné záhubě, podnikání se potácelo mezi šílenstvím a exekucí, a asi nejzábavnější co se dalo dělat bylo zavřít se ve sklepě, vypít láhev myslivce, a v emulátoru začít kreslit sprity v DP a programovat v ámosu svoji Velkou Amigáckou Hru. Jako nějakou poctu Lovecraftovi vymyslel můj ožralý mozek one man developer firmu Blackgoat Software – odtud moje přezdívka. Střízlivý dnes popravdě nevím, proč, stejně jako už nedokážu pochopit kód té hry.
Touha po nějakém lepším světě mne vedla k návštěvě první Old School party, a i když jsem se tam plácal jako outsider s notebookem nebo s nějakým raspberry pí, a spíš chlastal a kouřil vodní dýmku, celkově mne to tak nějak inspirovalo, a když se můj život opět zlepšil, nedalo se jinak.
A tak na parkovišti před budovou jakési kontrarozvědky v Praze proběhla jistá transakce, při které jsem se stal opět šťastným majitelem Amigy 1200, teď už vybavené 8 MB fast ram a hlavně CF kartou plnou skvělých gamesek.
„Tohle je naše nová Amiga, lásko.“ řekl jsem přítelkyni. „Bude s námi bydlet a budeme se mít rádi. Pokud nechápeš, neboj. V létě se mnou pojedeš na Old School párty, a tam budeš zasvěcena.“
Ta dobrá žena zvládla párty dokonce dvě nebo tři, stejně jako občasný pohled na šílence, co připojil tu divnou klávesnici k LCD televizi, a hýká štěstím, když se na obrazovce objeví panáček metající lasery všude kolem sebe. Jednoho dne si však uvědomila, že mám ten stroj asi raději než ji, a my tak skončili v dešti na ulici.
Ale nevzdali jsme se. A po různých peripetiích se náš život opět ustálil v oáze rodinné pohody, a milé dvanáctistovce přibyla dokonce sestřička! To jsme cestou z hospody s kámošem v noci u kontejnerů na zasněženém chodníku našli vyhozenou Amigu 500, která vzata do tepla jeho bytu nabootovala na první dobrou! Nyní máme i další přírůstek, z Polska nám přivezl kurýr krásnou CD32, která je momentálně na zotavovacím pobytu u jednoho hodného recapového pána.
A hlavně jsou tu ty krásné párty, kde se ve vynikající společnosti hodně hrajou ty staré hry a chlastá! Musím říct, že mě Amiga baví stále více. Vidím se jako typický případ syndromu pozdního Amigisty: takřka instantně jsem měl přístup k nejlepším peckám, ať už od pirátů, nebo v emulátorech. Nad mnohými staršími klasikami s horší grafikou nebo obtížně hratelnými vícedisketovými hrami jsem ohrnul nos, a teprve nyní, na originálním hardware, si vychutnávám jejich kouzlo. Sotva se dnes vrátím ke hře z pécéčkové éry, nakonec mě přestal bavit i ten Doom, ale amigácké pařby všech žánrů mne dokážou uchvátit i nyní, a musím hrát, dokud je nedohraju. Z poslední doby jsem neuvěřitelně ulítával na strategiích, jako je Syndicate, Megalomania, nebo History Line. No, a třeba přijde i čas, někdy na důchod to vidím, a já oživím slávu Blackgoat software, a dokončím svou Velkou Amigáckou Hru.
Nedávno jsem někam šel se ženou, a míjeli jsme nějakou skupinu divnolidí.
„To jsou přesně ty typy zmrdů, co zejména nemůžu vystát.“ procedil jsem mezi zuby.
„To vidím. Ale hlavně, že to nejsou Ataristi.“ odpověděla, a dodala „A děsí mě, že po roce soužití s tebou chápu, co jsem teď řekla.“
Amiga OCS, ECS, AGA, CGX, PPC
Komentovat