V posledních letech mám ve zvyku pobývat vždy v průběhu června několik dní v Londýně, abych si odpočinul od české národní povahy a jejích specifik. Protože Bletchley Park se nalézá jen nějakých 40 mil od hlavního města, nabízela se dobrá možnost spojit příjemné s užitečným a zajet se podívat, jak vlastně vypadá taková počítačová party made in England a jak se tamní amigisté vyrovnávají s problémem stárnutí.
Do Bletchley (městečka aglomerujícího s větším Milton Keynes a tvořícím dnes vlastně jeho předměstí) jsem dorazil autobusem v sobotu krátce po desáté, necelou půlhodinu před otevřením bran festivalu. Zhruba stometrová fronta táhnoucí se dolů podél ulice dávala tušit slušný zájem veřejnosti i charakter návštěvnictva. Ze zástupu archetypálních počítačových obrýlenců tu a tam vyčnívaly jejich drahé polovičky, vylákané zde zřejmě pod lživým příslibem poučné celodenní akce pro celou rodinu.
Bletchley Park je rozsáhlá viktoriánská usedlost proslulá hlavně díky své válečné minulosti, kdy zde britská vláda soustředila rozsáhlý tým vědců pracujících na prolomení kódů německých šifrovacích strojů Enigma. S trochou nadsázky se dá říct, že právě zde se psala počítačová historie: vývoj tehdejší výpočetní techniky totiž poháněly hlavně vojenské zájmy a potřeby tajných služeb. Existence tohoto centra byla veřejnosti utajena až do 70. let a dnes se na jeho půdě nachází Muzeum šifrovací techniky a Národní počítačové muzeum – hlavní pořadatel VCF.
Festival byl situován do tří hlavních prostorů, z nichž dva představovaly veliké bílé stany z pogumovaného plátna. Festivalový bulletin mě informoval, že Amiga 25th Anniversary je situována právě v jednom z nich. Podrobností k akci nebylo mnoho, ale informace, že zde bude ve 13.30 oficiálně představena AmigaOne X1000, zněla velmi slibně. Dva z těchto strojů byly ostatně již k vidění a vyzkoušení. Celkem jsem v Amiga sekci festivalu napočítal asi dvacet počítačů; na stolech pyšně žloutly snad všechny modely včetně čtvrtstoleté oslavenkyně A1000. Amigy nové generace reprezentovalo několik A1, SAM440 a italská firma ACube dovezla i jednu funkční SAM460 – na nedostatek novinek si tedy návštěvník nemohl stěžovat. Zájemci o AROS měli k vyzkoušení dva stroje iMica od Steva Jonese, na jednom počítači běžel MorphOS.
Do avizované hodiny H však ještě zbýval nějaký čas, proto jsem stan opustil a vyrazil jsem obhlédnout oba zbylé prostory. Dům zvaný Panské sídlo hostil v několika pokojích různé retroplatformy od prvních herních konzol přes všechnu tu milou osmibitovou veteš až po pionýry věku dvaatřicetibitového. Nehráli jste nikdy Manic Minera na počítači Oric Atmos? Tady jste měli možnost. Neviděli jste nikdy v akci konzolu Atari 2600? Usedněte prosím k ovladači! Kromě toho v Sídle probíhaly různé přednášky a večer pak koncert (kdysi celkem slavné) skupiny OMD, ale na ten se moje vstupenka nevztahovala.
Nejzajímavější a nejlépe dotaženou expozicí v Mansardě byl Acorn World, který dával tušit, jakou pozici měly počítače této značky na Britských ostrovech na přelomu 80. a 90. let. Dominanci v oblasti školství, jíž Acorn dosáhl ve spolupráci s BBC, učinil přítrž až nástup PC kompatibilních po roce 1990. Osud komunity acornistů se nápadně podobá tomu amigistickému: i jim se po pádu mateřské firmy podařilo vyvést svůj operační systém z temnot dávnověku, i oni dnes řeší zánik své původní hardwarové platformy přenosem OS na novější hardware. Jejich „víra v budoucnost“ nápadně připomíná tu naši: o návratu na počítačové výsluní nikdo s vážnou tváří nemluví, ale svému miláčkovi důvěřují s neoblomností zkušeného počítačového sektáře. Snad proto jsem měl v jejich společnosti pocit, že tak nějak patřím do rodiny. A to i přesto, že slavného Archimeda 3000 jsem tam v reálu viděl poprvé v životě.
Druhý stan připomínal tak trochu tržiště. Prodávala se zde stará počítačová literatura (hlavně manuály) i celé počítače. Komu ve sbírce chyběl Sinclair ZX81, ten si mohl sáhnout do krabice a za deset liber byl jeho. Spectrum+ za čtyřicet; v Anglii cena tak dvou lepších obědů.
To už se ale ručička hodinek posunula k půl druhé a amigistický stan se začal plnit zvědavci. U stolu s oběma vystavovanými X1000 se srotil dav veliký asi jako skautský oddíl před vypuknutím pedofilního skandálu. Dojem z akce však začal dostávat první trhliny. Předně, ve stanu byla příšerná zima. Počasí bylo toho dne obzvláště britsky chladné a větrné, stan byl průchozí a neměl žádnou podlahu. Litoval jsem ty nadšence, kteří se u svých strojů rozhodli sedět celý den. Já jsem měl alespoň tu možnost schovat se do Panského sídla a dát si kafe s tou příjemnou partou acornistů. Ve stanu to prostě na posezení nebylo.
Zadruhé, člověk si brzy všimnul, že na nových strojích (X1000 i SAM460) běží vlastně jen základní instalace OS4 Update 2. Nám smrtelníkům bylo sice dovoleno usednout a zaklikat si, ale ono jaksi nebylo moc na co. Na jedné z X1000 byl nainstalován Blender a TimberWolf, ale žádná demonstrační animace či realtimový render se nekonaly, a TimberWolf po chvíli naplnil slovo „alfaverze“ sémantickým obsahem a poctivě zatuhnul. To na počítačích uživatelské skupiny Amiga North Thames, která toto amigácké setkání iniciovala, bylo o něco živěji. Chris Young prezentoval svůj port prohlížeče NetSurf, Simon Archer zase nejnovější (dosud neveřejnou) verzi svého vývojového prostředí CodeBench, Mike Carillo informoval ex-Amigisty o aktuálním stavu platformy. Takovouhle snahu něco ukázat jsem bohužel postrádal u stolku firmy ACube, která se prezentace SAM460 zhostila na můj vkus poněkud pasivně. Nepochopil jsem, proč – když už tam sedí celý den a mají tam lidi – nevyužili stejně jako A-EON příležitosti k nějakému oficiálnějšímu představení svého nového modelu. Zájem publika byl očividný, stačilo ho jen využít. Ano, ochotně odpovídali na individuální dotazy a člověk se nakonec i něco dověděl (třeba že deska bude stát kolem 600 Euro), ale nezlobte se na mě, z marketingového hlediska to bylo tak na čtyřku. Lze se pak divit, že dosavadní prodeje desek SAM nenaplnily očekávání firmy?
Největší pozornost ale přirozeně budila společná expozice firem A-EON a Hyperion Entertainment. Jak už bylo zmíněno, tvořily ji dva počítače AmigaOne X1000, z nichž jedna byla umístěna v průhledné a druhá v černé skříni, ve které se prý bude počítač oficiálně prodávat (zatím však postrádala příslušná loga a označení). U stolku stál technologický ředitel Trevor Dickinson, sympaťák v obleku s červenobílou kostkovanou kravatou, a oba bratři Friedenové, jejichž vytahaná trička se k oné slavnostní chvíli hodila jen málo. Mnohem větším kamenem úrazu prezentace ovšem bylo, že si pánové nezařídili žádné ozvučení s mikrofonem, takže Trevorova slavnostní řeč zanikla v pleskání plachet větrem zmítaného stanu a v nekompromisní rytmice dema State of the Art, které běželo na jedné z přítomných Amig. Profesionalita na úrovni zahrádkářského spolku! Stál jsem ve druhé řadě, ale chytal jsem skutečně tak každé páté šesté slovo. Ještěže si to někdo z přítomných nahrál na diktafon a písemný přepis projevu zveřejnil kdesi na webu, jinak by asi další plány firmy A-EON zůstaly jednou velkou neznámou.
Byly dvě hodiny a já jsem začal přemýšlet, co tady budu dělat do půl šesté a proč bych sem vlastně měl jezdit ještě zítra. Naštěstí je ale Bletchley Park plný dalších zajímavostí, takže jsem se vydal do prostor Národního počítačového muzea. Tady ovšem člověk jako já nemohl být zklamán. Najdete tu snad úplně všechno, včetně vůbec prvního mikropočítače Altair 8800, který neměl klávesnici ani obrazovku a výsledky zobrazoval formou kombinace různě rozsvícených diod. Naprostý masakr! Když to tak vezmu, žádný Vintage Computer Festival ani nemuseli pořádat, co byste sem, lidi, ještě nosili? A to nemluvím o expozici Muzea šifrovací techniky, kde se dá taky strávit několik hodin. Věděli jste, že Enigma je velká asi jako psací stroj, ale zařízení, které dekóduje její šifry, se stěží vejde do jedné místnosti?
Takže jsem nakonec odjížděl spokojen, informován a poučen. Amiga 25th Anniversary ukázala, že je důležité vyrazit občas na větší, multiplatformní akci a neschovávat nové Amigy na různých pokoutních parties pro pravověrné. Stejně důležitým poznatkem však budiž i to, že nelze podceňovat pečlivou přípravu a profesionální prezentaci. Jinak se velkoryse ohlášené plány mohou snadno změnit v blamáž, která nebude ani trochu legrační.
