Někdy v roce 1987 mě uchvátila počítadla. Začal jsem, neb počítadlo nebylo, studiem veškeré dostupné literatury. Následně následovalo zvažovaní dostupných počítačů (Cray nepadal z finančního hlediska bohužel do úvahy). Protože každý vlastník toho svého miláčka vychvaloval nad nebesa, tak nezbylo, než si udělat obrázek sám, a ošahat si ty vychvalované stroje. No, realita nikdy nebývá tak krásná jako idealizované vyprávění (možná znáte sami...) a tak se hledání začalo komplikovat.

Hodně mi při něm pomohli lidé jako můj spolužák Tomáš Nohejl, či soused Tomáš Kvarda, jenž dostal Atárko a Petr Král, který měl stroj Commodore64.

Realita pomalého načítání programů z páskových jednotek, při současné mizerné spolehlivosti na mě mocně zapůsobila. Specielně Kvardovy eperimenty s turbo nahráváním (HW úpravou magnetofonu) a realita "mizení dat" při skladování programů na 90min kazetách (tenký pásek = data se nevzájem ovlivňují) byly velmi poučné. Jedno bylo jasné, počítač jedině s disketovou jednotkou, neboť kazety prostě nebrat...

Sinclain 128 s vestavěnou disketovkou, jenž jsem spatříl v Sinclain klubu na stanici techniků u Michalova, kam mě zavedl Tomáš zvládal nahrávání velmi svižne, ale visuelní stránka, stejně jako prezentace stroje ze strany majitele byla nevábná. Atari bylo v grafice o nekolik mílí před přestárlými Sinclairy a ani téměř 80kBy paměti u českého "Sinclair klonu" Didaktika (Atari melo 64k, a orginál pěkný černý Sinclair jen 48k) nekompenzovalo šílenou klávesnici. Pravda, proti tomu, na čem jsem měl programoval ve škole (IQ 151) byla klávesnice zlatá, ale to mě nemohlo uspokojit. Zlaté atárko a jeho F-klávesy, ufff, po psaní na IQ151 jsem dostával křeče do prstů a hraní her bylo čirým masochismem. Kdo nevěří, tomu doporučuji si IQ151 vyzkoušet a nechť má na paměti, že nové klávesy šly ještě více ztuha.

No, vzhledem k tomu, že jsme stavěli a otec na mé šílenství nehodlal reagovat jsem byl stále bez počítadla. V prvním ročníku přišel převrat a tím se otevřeli nové možnosti. Z těch možností vypadala nejlépe Amiga. Už dříve jsem o ni četl různé zkazky, co jsem četl bylo přímo neuvěřitelné, a také nebyla možnost si ji nikde osahat, takže zůstávalo jen u snění.

S pádem železné opony se ale reálně ukázala možnost - můj prastrýc z otcovy strany, byl za války totálně nasazený a našel si tam ženu a v německu zůstal. Na naše poměry si žil královsky, takže za vydatného přispění otce jsme tam "jako zavezli babičku na návštěvu", a v prvé řadě se jelo pro počítadlo, aby mě otec ode mně klid.

Výprava vyšla podle očekávání, byla ukoristěna Commodore Amiga 500 s myší, systémem a pár extra programy a disketami, 9-ti jehličková tiskárna Commodore a TV modulárorem, aby se to celé dílo dalo zapojit na TV a něco na ní bylo vidět a slyšet. To celé za něco přes 1.100 DM, což mi předpokládám otec do smrti nezapomene. Kdyby jen tušil, že to byl jen začátek problémů!

Prvním problémem, se kterým jsem se musel vyporádat bylo ovládání. Nikdo takovou mašinu neměl, no, posuďte, v době 64kBy pamětí a pípání didaktiků jsem měl 512Kby paměti (první myšlenka byla, no sakra, co s tím budu dělat, tolik paměti!), operační systém s menu, ikonkami, multitaskingem, mluvením (!) a podobné vymoženosti... Uchvácení trvalo do doby, než jsem spustil první grafický program a začal kreslit. Při hlášce "Not enought memory to clip brush" (není dostatek paměti pro vystřižení štětce) jsem málem sletěl ze židle a musel se jít omýt studenou vodou, abych pochopil tvrdou realitu - krásné rozlišení 640x256 v 16-ti barvách z palety 4096 barev má i nějaké ty nároky na paměť, program také nejede v 1kBy, operační systém něco žere, a tak dále...

I začalo shánění, jak paměť rozšířit. Pravda, pro ostatní to bylo asi dost nepochopitelné, ale nemohl jsem kreslit, takže co mi zbývalo? I vrhl jsem se na hry. Protože jsem neznal nikoho v Přerově s Amigou, našel jsem si inzerát jistého bratislaváka Riki Pintera, jenž kopíroval hry po 10Kč za disketu. Došlý seznam byl delší než 6m a já pochopil, že mi cosi ušlo, a že kreativita je hezká věc, ale nejsem sám, kdo se pokoušel něco vytvořit. I vrhnul jsem se na hraní her, časem přislo sledování dem a stále hrozila ona pamět, spousta věcí prostě bez tzv. fastram (rychlá paměť) nefungovala.

Počítač měl v sobě vlastně jen chipram (paměť pro zákaznické čipy), která se používala pro zobrazování grafiky a přehrávání samplů, a pro procesor ani nebyla určena a počítadlo to dávalo drsně najevo. Druhá vec, co se hlásila o pozornost byl obraz. Ne, modulovaný RGB výstup na TV není to pravé ořechové. Obraz sice není zlý, ale ostrý a na kreslení teda není. No nic, pustil jsem se do připojení Amigy na OravanII Tesla TV přes Scart, kde při RGB přenosu signálu měla být kvalita řádově lepší. Po hledání ve vědecké knihovně v Olomouci, za přispění otce, jsem nalezl schéma v jednom časopisu (tuším Amaterské radio) jak to celé provést a začal jsem se těšit.

Bohužel, naše TV neměla zapojený scart vstup (byla o tu potřebnou generaci starší), a tak jsem začal hledat, jestli by se tam nedal přibastlit, a on by se dal! Bohužel takovýto zásah do naší jediné TV otec dlouho nechtěl povolit a až jsme se přestěhovali do Kozlovic, tak po neůspěšných pokusech Pepy Soumara jak napojit Amigu na jakýsi pofiderní monitor (určitě PC monitor, jenž synchronizoval od 31Khz a Amiga produkovala 15Khz (PAL) synchronizaci na svém RGB výstupu...) jsem byl nucen vyhrát bitvu o barevný TV přijímač - otcova nová favoritka Ivana měla sice velkou, ale patřičně zastaralou ČB TV, se kterou jsem se prostě nemohl spokojit, tak se rodina nakonec dívala na ČB a já tvrdě vyhackoval do Oravanu II RGB scart, udělal si zesilovač a bedýnky na audio (r 1992, používám jej dodnes) a počítač vypadal již nadějně.

Problém s pamětí jsem vyřešil pro brigádě v létě 92 a od jednoho pofiderního šmelináře jsem si nechal pribastlit do spodního šuplíku 1,5MB nepravé fastram (tzv. fake fastram) - pravá se připojovala přímo na CPU port vlevo a opravdu přinášela zvýšení výkonu, tato jen přidala paměti, aby věci jely, ale vykon se nezměnil o moc.

Krásné to období. Tuning Oravanu II (následně z toho v opravně dělali zase kdysi TV, když jsme ho babičce vyměnili za její velkou barevnou TV... což spáchal otec, než by to nechal na mě...) měl za následky snad nej. obraz, jenž se z něj dal dostat, ale i tak mě kvalita stále neuspokojovala a v zimě 92 se mi mou máti podařilo přesvědčit, ze mé oči vyžadují monitor Commodore C 1084S za bratru 10 000Kč. Nádhera. Konečně byl obraz, jak má být, vše fungovalo a až na drobné detaily se zdálo vše býti v pořádku.

Těmi detaily se myslí několik faktů.

1. Diskety stály 20Kč jedna a nebyly vždy error-free ani náhodou (z olověných závažíček jsem si vykoval kostku olova, jenž jsem pokladal na písmenko R jako Rettry (zkus to znova) při formátování...
2. Ve vysokém rozlišení jsem udělal animačku (představovala vybuchující PC na něž dopadl krásný duhový nápis Amiga) - jakožto následek mého shlédnutí "tzv. super" PC 486, na němž byl jako vrchol všeho předvedena hra Second Samurai, jenž byla takovým odvarem Amiga verze co se týče grafiky, hudby a hlavně rychlosti, že jsem se poprvé a asi naposledy v životě válel smíchy v křečích po podlaze... - nuž a v noci, když jsem se šel osprchovat jsem dal tuto animaci uložit na disketu. Pracovní disketu. Bohužel se na ni nevešla. S největší lítostí v srdci jsem smazal (já vůl) své obrázky a zkusil jsem to znovu. Zase nedostatek místa. Obrázky zařvaly zbytečně... Holt, 2MB stroj dokáže udržet v paměti větší animačku, než se vleze na 880Kby DD disketu (Amiga ma 880kBy/1.76MB, PC 720kBy/1.44MB). Jediné co mi zbylo je toto, remake title screenu mé ztracené animace...

I uvědomil jsem si, ža takhle to dál nejde. Švihnul jsem s prací a vrhnul se na hry. Co už, ty alespoň jely. Došlo to tak daleko, že když jsem na oběde předbíhal druháky v řadě, tak místo aby měli kecy, tak se mě ptali, jak udělat v Terminatorovi 2 T1000 v posledním zápase =DD

No, Trodas byl zase známý... a posedlý hraním her. Vydrželo mi to pár let. Nejsem na to pyšný, ale je to tak. Někdy si to človek "odblbnout" prostě asi musí.

Na začátku roku 1993 už byla potřeba pevného disku (PC krámy ho měly...) dost vysoká, a znásobila se prací na Amiga 3000 s pevným diskem a vedením Amiga klubu v Stanici mladých technků na Optické, ukončeným asi po roce roztržkou s vedoucím stanice (byl jsem obviněn ze zavirování (!) Amigy a podobné nesmysly na mě zkoušeli...), naprosto nechápavým a tupým ing. Kubišem, jenž by neměl mít nárok počítače ani oprašovat, natožpak tomu celému středisku velet. Inu... problémy s "autoritami" jsem měl odjakživa a lepší to nebude.

Štěstí mi přálo, z odškodného za nespravedlivé uvěznění mého dědečka za komančů (že by měl také problém s "autoritami"?!?!) se mi podařilo zabavit lví podíl a máti přesvědčit ke koupi Amigy 1200, jenž měla už zpočátku 2MB chipram a 80MB (tenkrát to bylo NĚCO!) harddisk. Také jsem, vědom si tristních zkušeností s A500, požadoval hned od začátku 4MB fastram.

Dopadlo to samozřejmě žalostně. Fastram tam prostě nebyla (holt, pošlete holku koupit něco tak úžasně technicky specifického) - napovídali-jí (a asi to tenkrat i byla pravda) v AB compu v Praze, že nic takového ještě není (u nás ne, asi jen nedovezli, ale jinde bylo!) a zbavili se ji povídačky se strašnou sumou, že by ji místo toho dali ty 4MB jako paměťovou PCI kartu... (tenkráte PCMCIA II karta s 4MB byla technická špička, tak 30 000 jen to švihne...) Výsledná suma - 32 000... =8-/

Spokojenost? Střední... Mašinka jela velmi svižně, něco jelo, něco ne, byla moderní a disk, nooooooo, to bylo něco. Měl jsem uplně jiný počítač! Maturita mi sice nedávala moc času, ale i tak jsem stihl prodat A500 za slušných 14 000 a koupit si za 11 000 poradný Sony dvojče s CDčkem, což mam dodneska a Walkmana. Taky Sony. Způsobil jsem tím dost velkou nelibost otce, jenž si představoval, že mu ty peníze dám! =8-O (takový je prosím můj otec... chtěl zpeněžit i dar cizí osoby mě...)

A po roce a něco, za přispění práce v CLS Horizontu na Komerčním telefonním seznamu na PCčkách v Corelu jsem do počítadla koupil i rychlejší procesorovou kartu s procesorem 68030 na 50Mhz a 8MB fastram, později doplněno o FPU (matematický koprocesor, aby mi to rychleji počítalo 3D rendering obrázky, jako třeba tento.) A za rok a něco jsem po demonstraci nového procesoru, odpovědi Motoroly na Pentium Intelu, na párty v Brně zvané Resetkaní, zakoupil CPU kartu s procesorem 68060 na rovněž 50Mhz, ale asi s 8x výkonem. Bylo to úžasné. Všechno bylo přímo ďábelsky rychle, a až na problémy s kompatibilitou jsem byl spokojený jak želva.

Pravda, začal jsem pomalu pošilhávat po grafické kartě a vyšším rozlišení, jenže to znamenalo přebudovat Amigu 1200 do toweru. A to znamenalo vyřešit externí klávesnici, to v prvé řadě. Po neštastných experimentech s Micronik plastovým towerem jsem zakoupil Zorro2 sloty (nic lepšího se pro A1200 nedělalo, asi něco podobného jako ISA...) a následně svou první grafickou kartu, CyberVision64/3D - postupně se ujalo jen označní CV3D.

Pravda, tower bylo nutno upravit dost radikálně (vyříznout v něm díru!), aby se dal připojit na scandoubler (to byl ten zázrak, jenž umožnoval připojení kvalitního PC monitoru k Amigačskému "normálnímu" výstupu) ale to mě nedoradilo a měl jsem prafiku. Pravda, nebyly už peníze na monitor, takže jsem nějaký čas měl na stole monitory dva - jeden starý dobrý C= 1084S a jeden co mi zapůjčil z Hanzy kamarád již z Amiga klubu na stanici - Ondra Nezhyba. Úžasné... =DDD No, ono to nebylo a na dva monitory se od té doby už NIKDY zlákat nenechám... Ani když mi Microsoft bude tvrdit, že se budu cítít jak při řízení kosmické lodi... = Nevermind. V roce 1997 jsem si vyhlédl Eizo F35 Flexscan. Výborné parametry (ještě před rokem 2001 17" monitory běžně nezvládaly to, co tohle 15"Eizo v 1997), OSD super ovládání, značka a tak dále... 15 500.

Bum, přišla povoděň. Až voda opadla a první problémy se vyřešily, konečně jsem si mohl vychutnat příjemný obraz ve 100Hz a 800x600, ach, ta nádhera! Můj Workbench (to je to, co bylo před Windows něčím jako Windows na Amiga, prostě Operační systém) začal vypadat tak, jak máte na obrázku tadyhle dole a vypadá tak s malými změnami dodneška.

Poté jsem si koupil pořádnou bednu, kovovou, Elbox a přesunul mašinku do ni. Tou dobou uz jsem prešel kompletně na SCSI (což nebylo zas tak jednoduché, neboť třeba scsi interní 100MB zipku se mi nepodařilo sehnat, musel jsem si vykšeftovat s Jiřím Pešákem za IDEčkovou, co jsem koupil ve 3Stars...) a pořídil si vypalovačku, 4x4x16 Yamahu, samozřejmně - SCSI. SCSI CDROMku Toshibu 32x časem vystřídala 40x Plextorka UltraPlex, a koupil jsem si i druhou Amigu. A4000.

Konečně měla Z3 sloty, byly fakt úžasně rychlý (proti Z2 je to fakt hukot a HLAVNĚ to nazatěžuje při zápisu CPU, což Z2 dělá...) ale neměl jsem do ní rozumnou procesorovou kartu. Nejdříve jsem měl A3630, což mi k ní zadarmo přidal hodný pan Janáček z Javosoftu. Ovšem ceně také odpovídala její hodnota - nicméně mašinka s ní běhala. Na starší hry a podobné legrácky jak dělané, naivně jsem si myslel, že by si na ní mohla ségra občas zahrát - nějak ji to v té době nebralo, a navíc ji matka neustále honí a zatěžuje nesmysly, místo, aby si mohla občas zahrát... No nic.

Při zprovozňování Vlastíkovy A4000 zbyla A3640, což byl proti A3630 přínos, jen nebyl 68040 procesor do ní, naštěstí pan Janáček měl dva navíc, sice ty bezcenné bez FPU i MMU (!) (68LC040), ale lepší něco než nic, že. Takže jsem zadara vyčenžoval kartu i CPU a zbastlil to dohromady.

Od jednoho Ira jsem kopil PicassoIV grafickou kartu a od druhého skvělou procesorovou kartu, Cyberstorm PowerPC s Motorola PowerPC procesorem na 233Mhz. Je to krasná dualní CPU karta, jeden PowerPC cpu a jeden Motorola 68k procesor, a to buď 68040 ci 68060. Navíc má UW scsi na boardu a jestě, aby toho nebylo málo, konektor pro grafickou kartu CVPPC!

S 68040 mě výkon karty nenadchnul (celkem pochopitelně), a tak jsem si od jednoho klučiny koupil pokaženého Blizzarda 1260 na ten procesor, nechal jsem ho vypájet, přehodil jsem ho do CSPPC - a kupodivu - funguje to! =smile A celkem hodně rychle, i když se mi ho nepodařilo ještě přetaktovat, ale jestli někdy zavadím o tenke SIMMy, tak do toho půjdu. Dokonce jsem na kartě nechal přepájet šikmé sloty na simmy na svislé, a už chybí jen na ty přehřívajicí se paměťové čipy nalepit chladiče, aby vydržely víc jak 50Mhz.

Blizzard 1260 - onu CPU kartu v A1200 jsem dostal na 62Mhz i s SCSI kitem, na 64Mhz už vypadavá zápis do chipram starého amigáčského mainboardu a na 66 už zase nejede SCSI spolehlivě... Asi by stačilo zvednout 5V na 5,5 či 6 a šlapalo by to = No, a tu v létě 2001 začalo být jasné, že i když je Amiga určitě nejzajímavější počítač na světě a v miliónu a jedné věci je lepší než PC, nedají se na něm pořádně (dík mizernému software) přehrávat filmečky, a o DVD už ani řeč být nemůže, takže primárně na přehrávání DVDček a jako server jsem začal stavět PC.

No, nic moc, 900Mhz CeleronII a levná SiS deska, na které bylo vše, včetně grafiky a sítovky. Deska se ukázala být vice než dobrá (Abitka je ve všem pomalejší než ono low-end SiS řešení!!!), ale začaly mě nějak bavit PC hry, kterých jsem si na Amize moc neužil, takže následoval potřebný upgrade na Abit desku s GF2Ti (no, na podzim 2001 stála 5,5 tisíc...) a dvě síťovky - jedna pro modem, a druhá pro bratra. No a pak se těsně před vánocemi splnil můj dlouholetý sen, a sice mít internet doma...

A to byl začátek konce Amigy u mě doma...